Charita začátkem 90. let
Porevoluční elán i nadšení, ale i nutnost vyrovnat se s organizačními nedostatky a "učit se za pochodu". Tak vypadala první léta obnovené katolické Charity. Začíná se také s pomocí v zahraničí, konkrétně v Jugoslávii, Rumunsku a na Ukrajině.
Text navazuje na článek o historii Charity do r. 1990
Po listopadových událostech v roce 1989 se ve společnosti otevřel nebývalý prostor pro nové aktivity. Zatímco vláda a státní orgány urychleně hledaly cesty ke komplexní transformaci ekonomického, sociálního a zdravotního systému lavinovitě vznikající nadace, občanská sdružení a církevní organizace s velkou intenzitou doháněly mnohaletý deficit v konkrétní péči o dosud zanedbávané skupiny (zejména lidé staří, lidé s nejrůznějšími druhy tělesného a mentálního postižení a propuštění vězni).
Heslem doby se staly principy participace a subsidiarity, do vědomí a rozhodování lidí a institucí na všech úrovních však pronikají v následujících letech jen postupně. Společnost dosud neznala problém nezaměstnaných a bezdomovců, kriminalita a drogy byly málo výrazným fenoménem.
Elán a nadšení
Velkou devizou tohoto období bylo porevoluční nadšení lidí, ochota a elán pomáhat potřebným. Mnozí lidé nacházejí v sociální oblasti vlastní seberealizaci. Nerozhoduje vzdělání, ale nadšení, případně organizační schopnosti jednotlivců.
Charitě se nyní plně otevřel prostor k obnovení jejího původního poslání. V roce 1990 byl schválen nový statut Charity, byl odstraněn dozor státu a Česká katolická charita se vrátila do pravomoci katolické církve, resp. České biskupské konference. Do řad pracovníků ústředí Charity přišli noví lidé. Činnost v té době byla postavena především na dobrovolných pracovnících.
Hlavními ohnisky aktivity v regionech byly tzv. Výbory křesťanské pomoci, které prošly zkušeností s pomocí Arménii v roce 1988 a v roce 1990 splynuly s Českou katolickou charitou. Během roku 1991 začaly vznikat první diecézní charity, jako samostatné právní subjekty s vlastním financováním, odděleným od ústředí. Většina ředitelů diecézních charit významně ovlivnila vývoj Charity v dalších deseti letech. V jednotlivých farnostech postupně vznikaly farní a oblastní charity. Decentralizace se stala základem systematické činnosti Charity v celé republice.
Domácí péče, vězni a šatníky
Jednou z prvních významnějších oblastí nových služeb a jádrem celorepublikové činnosti se stala charitní ošetřovatelská péče. Původně šlo o experiment financovaný z prostředků ministerstva zdravotnictví, tzv. Charitní ošetřovatelská služba (CHOS) se staly iniciátorem vzniku domácí péče v České republice. Postupně vznikla celocharitní síť ošetřovatelské a pečovatelské služby (domácí péče). Tato služba se stala přímou pokračovatelkou ošetřovatelské a zdravotní služby v rodinách, která patřila k nejvýraznějším sociálním službám Charity do roku 1948.
Po velké amnestii presidenta republiky v lednu 1990 vznikla potřeba rychle reagovat na šířící se problémy s propuštěnými vězni, kteří se stali zdrojem obav pro mnohé občany. Charitní dobrovolníci reagovali na vzniklou situaci operativním vytvářením nejrůznějších forem pomoci, od poskytování přístřeší až po poradenství, poskytování stravy, šatstva a kupónů na železnici.
V té době vznikaly první charitní šatníky, které se později staly běžnou součástí služeb pro běžence, bezdomovce a sociálně ohrožené rodiny v mnoha farních charitách.
Válka v Jugoslávii
V tomto období se začíná také rozbíhat pomoc do zahraničí. V roce 1990 nebylo pro zaneprázdněnost možno konkrétní akce realizovat, ale začalo se s přípravami, například s pomocí do Rumunska, která se uskutečnila v roce 1991.
Silným impulsem pro pomoc do zahraničí byla situace v bývalé Jugoslávii (1991). K pomoci strádajícím vyzvali naše věřící v září 1991 také čeští a moravští biskupové. Pracovníci Charity a dobrovolníci reagovali na tuto situaci s velkým nasazením. Vypravovali pomoc dětem v Bosně, zařizovali lékařskou péči raněným z války, zapojili se do mnohostranné pomoci uprchlíkům.
Další rok biskupská výzva ke sbírce na postní dobu obrátila pozornost na Ukrajinu, kam byla od roku 1992 soustavně zasílána pomoc, ale bez většího nasazení, zejména kvůli drahé kamionové přepravě a problémům kolem vlakové nákladní přepravy do těchto končin.
Podobně jako další občanské iniciativy, také Charita byla v tomto období odkázána převážně na zahraniční pomoc jak z hlediska finančních zdrojů, tak z hlediska inspirace a získávání nových poznatků. Existující síť charitních organizací v Evropě se stala významnou oporou pro obnovenou charitní organizaci v České republice. Naši činnost pomohla rychle nastartovat zejména pomoc od sesterských charit ze sousedního Německa a Rakouska.
Organizační změny
Vznikají nová charitní sociální zařízení - první azylové domy pro lidi bez přístřeší, domovy pokojného stáří, domovy a stacionáře pro zdravotně postižené děti i dospělé.
S rostoucí komplexností činnosti vyvstala nutnost zlepšení manažerské úrovně charitních pracovníků. Objevily se problémy legislativní a finanční, vymezení kompetencí mezi diecézními charitami a ústředím se ukázalo jako nejasné. Pokus o nápravu přinesly nové stanovy z roku 1993. Ty se jednak vyrovnaly s oddělením slovenské Charity (v důsledku rozdělení republiky na dva státy), jednak potvrdily Českou katolickou charitu (ČKCH) jako účelové zařízení římskokatolické církve a samostatnou právnickou osobu, sdružující diecézní a arcidiecézní charity v České republice. Byla zřízena Rada ČKCH, kterou tvořili nadále prezidenti (zástupci církve) a ředitelé jednotlivých diecézních či arcidiecézních charit. Na místě tzv. ústředí vznikl sekretariát ČKCH , který byl pověřen především koordinační funkcí a servisem pro diecéze.
Pracovníci katolické Charity, většinou věřící lidé, zažili v silně sekularizovaném až protinábožensky laděném prostředí za minulého, komunistického, režimu řadu ústrků i přímých ohrožení. Z toho pramenící tendence k jisté výlučnosti až uzavřenosti je však v nové atmosféře postupně oslabována. ČKCH se zapojuje do významné spolupráce s dalšími nestátními organizacemi působícími v sociální oblasti; tak vznikla v r.1993 Česká rada pro humanitární organizace (kromě ČKCH jsou členy například Ekumenická diakonie, Český červený kříž, Sbor zástupců zdravotně postižených).
Z hlediska odborného růstu převládá učení se konáním. I přes jazykové bariéry se profesionální i dobrovolní pracovníci charit seznamují se zkušenostmi ze zahraničí, zejména v souvislosti se vznikajícími projekty. Důležité jsou kontakty s charitami v Německu, Rakousku a Švýcarsku, ale také s Holandskem a Francií. Důležitým zdrojem učení je potřeba získávat finance podle nových pravidel soutěže u vznikajících českých i zahraničních nadací a ministerstev.
(Úryvky z materiálu Deset let práce a směřování České katolické charity, jehož autory jsou: Ing. Jaroslav Kopřiva, generální sekretář SČKCH v letech 2000 - 2003 a pracovnice SČKCH PhDr. Zuzana Havrdová a Mgr. Drahoslava Horáková)
