Jsme ze stejné planety

Putovní fotografická výstava Charity ČR mapuje osudy lidí, kteří se narodili stovky a tisíce kilometrů od českých hranic, ale rozhodli se žít právě u nás. Fotografie Jindřicha Štreita doplňují texty zpracované novinářkou Martinou Vašíčkovou, které zachycují příběhy portrétovaných cizinců, motivace jejich rozhodnutí a komentáře života v ČR. Na základě toho, kam je zpovídaní lidé pozvali, zaměřili se autoři na rodinné či pracovní prostředí cizinců.

Kde výstavu aktuálně najdete:

• 1. až 31. října 2019: Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Na Sadech 27
• 7. září 2019: Plzeň, Dominikánská zahrada, Zahradní slavnost Poradny pro cizince a uprchlíky Diecézní charity Plzeň

Pokud chcete, aby se fotografie na plachtách vhodné pro venkovní uvedení či fotografie na deskách nebo plakátech k zarámování ideální pro umístění v interiéru dostaly i do Vašeho města, obraťte se na Kláru Boumovou, koordinátorku migračních aktivit Charity ČR (klara.boumova@charita.cz).

Seznam míst, kde výstava proběhla v minulosti, naleznete ZDE.

Do projektu se podařilo zapojit migranty jak z blízkého zahraničí (Slovensko, Německo, Polsko, Ukrajina), tak ze Spojených států, Kolumbie, Ekvádoru, Ugandy nebo Jihoafrické republiky.

Různé životní osudy a zkušenosti dokreslené textovou částí odhalují samozřejmosti, které si mnozí Češi ani neuvědomují: „jsme tady, protože tu není válka“, „chci zde vychovávat děti, protože tady funguje sociální a společenský systém“, „číšníci v restauracích a úředníci na úřadech jsou nevšímaví a arogantní“, „všude na světě mi už vždycky bude chybět Kofola“, „Češi jsou neuvěřitelně negativní a depresivní lidé, ale na druhou stranu mají skvělý smysl pro humor“, „tady jsem zapustil kořeny, kde jinde bych měl být pochovaný?“…

Výstava propůjčila své jméno navazujícímu projektu Jsme ze stejné planety, který nespadá pod Charitu ČR. Organizátoři festivalu JZSP II. vyzvali všechny aktéry z fotografií pana Štreita, aby zasadili strom v zámeckém parku ve Velké Bystřici. Každý rok na stejném místě pořádají setkání Jsme ze stejné planety, které se nese v duchu jedné ze zemí původu fotografovaných cizinců – například v roce 2019 bude program setkání zaměřen na naše sousední země - Německo, Polsko, Rakousko a Slovensko (web, FB).

Fotografie Jindřicha Štreita byly také použity v publikaci Caritas Europa: Migrants make Europe stronger (v AJ zde).

Ukázka z vyprávění cizinců žijících u nás:

Zabih Paynda, 54 let, směnárník, Brno / Afghánistán:

„U nás byli komunisté, bylo jedno, jestli jste studoval nebo ne. Když jste se odněkud vrátil, dali vám samopal a poslali vás na frontu. Tak jsem využil nabídku na studia a v roce 1982 se začal učit v Československu. A schválně studium prodlužoval,“ popisuje Zabih důvody odchodu ze své země. V Brně vystudoval Vysoké učení technické, pak vedl obchod, posledních patnáct let pracuje jako směnárník. „Žiji tady v klidu, cítím se dobře,“ říká. Ale zažil i vydírání v době divokého kapitalismu na konci minulého století. „Mám legální zbraň, bez ní to v práci s penězi nejde,“ tvrdí. „Na Afghánistán jsem úplně nezapomněl, prožil jsem tam dětství. Ale stejně mě to nejvíc táhne tam, kde jsou moje děti a česká manželka. Doma je přece tam, kde máte rodinu, a ta je v Brně.“

Francie Finn a Greg Chandler, 38 a 41 let, provozovatelé hostelu, Olomouc / Austrálie:

„Když sedím u hokeje a Olomouc dává gól, cítím se tu jako doma. Ale jsou případy, kdy jsem naprostý cizinec. Nejhorší je to v restauracích. Číšníci jsou nevšímaví, arogantní. Teprve se učí, jak být číšníky. Taky na úřadech je to hrůza. Ale máme tady velmi dobré kamarády a Olomouc je tajemné, krásné město a nikdo o něm moc neví. Když jsem snil o vlastním hostelu, byla Olomouc moje první volba,“ vypráví Greg, proč se v roce 1998 rozhodl začít provozovat hostel pro turisty v hanácké metropoli.

„Konkurence tady nenabízí informace v angličtině, zdejší ubytovny nemají společné prostory nebo kuchyň pro hosty. My máme navíc nejlepší informace o městě, o kultuře, festivalech, vymysleli jsme pěší trasy po památkách. Když se děje něco zajímavého, doporučíme to. Pro Novozélanďany a Australany je například velmi exotický hokej. Tak jim půjčujeme brusle a vysvětlujeme, jak se dostat na zimní stadion,“ líčí Greg a Francie, kteří už prý s Moravou tak srostli, že by nechtěli žít jinde. „Hlavně by nám všude jinde na světě chyběla Kofola.“

Výstava vznikla v rámci projektu  Pozitivní obraz cizince v ČR, který byl spolufinancován Obecným programem Solidarita a řízení migračních toků. Projekt samotný skončil 30. června 2012, avšak v následujícím období byly a jsou fotografie vystavovány na dalších místech ČR (přehled viz odkaz výše).

V letech 2018 - 2020 je výstava podpořena z projektu MIND , který je financovaný z programu Evropské unie pro vzdělávání a osvětu (Development Education and Awareness Raising – DEAR). V rámci tohoto projektu byla výstava revitalizována a podporuje se její další vystavování.